







od jednoho moc dobreho basnika:
Jít či nejít?
Jednoho večera se Christofer rozhodl, že jeho cesta už takhle dál ubíhat nebude. Nechce, aby o jeho životě rozhodoval něčí plán, který se ani trochu nepodobá jeho vlastnímu přání. Tenhle cizí plán slibující mladému chlapci snad určitou jistotu v životě, nemohl vydržet dlouho - právě narazil. Proč, to přesně nevím. Možná že přišel okamžik, kdy se jedinečnost povahy mladého Christofera začala plně probouzet k životu. „Je to z tvé vlastní hlavy, za čím jdeš? Jsi k sobě opravdu upřímný? Je to opravdu to, co ty chceš“? A na to mu jeho ústa instinktivně vystřelila: „Ne, není! „Stačilo se slovy „možná“, „třeba“, „snad jednou někdy“. Je čas rozloučit se strachem a vykročit Chrisi! Pryč se všemi bázněmi, pryč s těmi špatnými stíny, kterými jsi chodil! Všechny je už hoď konečně přes palubu“!“ zakřičel. V tu chvílí si Chris vzpomněl na slova jednoho zářného dobrodruha, kterého před několika dny s úžasem sledoval v televizi, když mluvil o zdolávání jednoho z vrcholů v Tibetu, a zároveň zdolávání jednoho z vrcholů jeho života. „Kdokoli, kdo ve svém životě touží proměnit svůj sen v realitu, ať je jakýkoli, musí se přestat bát svého stínu a spíše mu začít naslouchat. Promlouvat s ním. Konfrontovat se sebou, zjistit, po čem mé opravdové já skutečně touží. Jakmile to člověk zjistí, nesmí se bát, nechat ho promluvit. Jedině tak může začít jeho „velký“ dialog! V neposlední řadě bych chtěl vzkázat všem těm, kdo se dívají, že při volbě „směru“ na našich „křižovatkách“, je nutné jedno umění, bez kterého by zvolený směr byl slepý. To umění já vidím ve vytrvání.“ Tehdy Chrisovi tělem projelo něco tak silného, že doposud sám sobě neuměl vysvětlit, co to bylo. Věděl jen, že to byl pocit správný a ryze lidský. „Vidíš“, řekl si. „Neodkládej své štěstí, kterému věříš, že tě tam někde čeká! Žádné doufání „v příště“. „Příště“, už žádné přijít nemusí a ty to dobře víš. Žij, dokud je ti osud nakloněn, dokud můžeš dávat své budoucnosti tvar, kterému tvé srdce věří. Neboj se na něj spolehnout“! promlouval k sobě v tichosti - přitom však rázně a hlasitě. To všechno, když seděl na dřevěné vrzající židli svého pokoje, kde vítr rozechvěl dohasínající plamen poslední ze tří svíček. Byl tak hluboce ponořen do hloubání nad blížící se ranní budoucností, že si ani neuvědomoval, jak pozdě už bylo po půlnoci. V mysli mu však stále běželo: „Co když se to všechno zkazí? Táta už se mnou nikdy nepromluví a mamince pukne srdce z té samoty, když ji opustím. Ale opravdu, co když se jí vážně něco stane? Ne, to nemůžu dopustit. Nemůžu ji tady nechat samotnou!“ Chris byl plný rozporů. Neuměl si odpovědět, alespoň zatím ne. K nárůstu jeho nejistoty mu navíc výrazně „dopomohla“ vzpomínka na nedávný rozhovor s tetou Irenou. „Dráha tanečníka? Ale prosím tě, Christofere, drahoušku! Víš, kolik takových tanečníků tam dnes pobíhá?“ Stůj více nohama na zemi a buď realista. Ostatně, tvůj tatínek a dědeček jsou toho valným příkladem! „To ti pěkně děkuju, ti dva stojí tak pevně nohama na zemi, že se neuměj na žádnou věc ani trochu povznést! Takový přece já nejsem!“ a s němým dodatkem jen pro sebe: „Tu naši rodinnou přízemnost přímo miluju“! Tetička pokračovala ve své oblíbené roli: „Chceš-li si brát Christofere odněkud příklad ryzí úspěšnosti, uč se od svého otce. Víš, jaké ty máš, chlapče vůbec štěstí, že se můžeš učit podnikavosti přímo od svého vlastního tatínka? Co by za to druzí synové dali?“ „Už dost, přestaňte všichni! Já přece nejsem „žádní druzí! Já jsem někdo, kdo má vlastní ideály a cíle. A za nimi chci jít!“ „Christofere, víš, že se na svůj věk chováš pošetile a absolutně ne na místě? Uvědomuješ si, doufám, že jednoho dne převezmeš rodinný podnik, stejně tak jako jednoho dne tvůj syn.“ Chris se na ni podíval a v lesklých očích se mu zrcadlil směs pocitů bezpráví, zloby a odporu. „Chceš snad své rodiče zklamat a pošlapat důvěru v jejich jediného syna?“ dodala s velkou dávkou afektu. Christofer sklopil hlavu. Vyšel z něj těžký povzdech a komentář: „Ale Ireno, to víš, že nechci. Jen mám prostě jinou vizi o své budoucnosti. Nevím, jak přesně bude vypadat, neumím vám ji nikomu popsat. Ani nevím, jestli je ta nejlepší. Vím jen, že je moje a potřebuju se s ní seznámit. Dlužím to sobě. Pokud to teď nezkusím, jsem si jistý, že za několik desítek let bude tenhle dluh vykoupen mým zoufalstvím! Nechci se ve stáří probudit s prázdným pocitem u srdce a s hořkým zjištěním, že můj vybledlý život nebyl jen zlý sen. Chci od něj barvu a pro ni musím teď něco udělat, sám. Gregory a profesor Keating věří, že to dokážu. Věří ve mě! Chápeš, oni mi věří! Myslí si, že mám talent a nadání. Moc to pro mě znamená! Proč vy nechcete pochopit, že tanec je pro mě vším?!“ Její odpovědi si už Chris připomenout nechtěl. Vzpomínka na rozhovor s Irenou ho přivedla k bodu, kdy se začal obávat, že naplní předsudky všech v rodině!
Tahle životní křižovatka ukazuje směr, který ho žene, ale nenabízí žádnou jistou záruku, kterou měl pokaždé, celý život, po ruce. „Možná mají pravdu“. Možná bych měl raděj zůstat u rodinného řemesla a být opravdu nohama na zemi.“
Hned co to dořekl, vzal krajní tlustou knihu z poličky, otevřel ji a přesně z poloviny vyňal obálku. V ní byla ukryta letenka se zítřejším datumem do Paříže a přihláška s přijetím do prestižní Académie de Danse de Paris. Stál tam, uprostřed svého pokoje s obálkou v ruce, a s fotkou rodiny v druhé. Jeho pohled byl těkavý - z jedné ruky na druhou, těžce čitelný a nejistý. V čem však čím dál více nacházel jistotu, byla víra v to, co mu jednou řekl jeho dědeček. Vybavil si to bez sebemenších potíží. „Christofere, chlapče, pamatuj, že vždy je lepší se přecenit, než nezkusit něco, o čem si myslíš, že je nad tvoje síly chlapče.“ Rozuzlení mělo přijít ráno, kdy Christofer sám za sebe rozhodne, zdali sedne na letadlo a vzlétne vzhůru nebo zůstane „bezpečně“ nohama na zemi.
Christofer byl chlapec, který miloval tanec. Miloval ho nade všechno ve svém životě a od svých 13 let snil o dráze profesionálního tanečníka v Paříži. Teď, ve svých devatenácti, se mu naskytla báječná příležitost k tomu, dát svému snu pokračování. Příležitost, která se už nemusí nikdy opakovat. „Tak co, Chrisi, zachytneš ji?“
Páni... ten článek dovede k zamyšlení...
Takhle podobně vypadalo moje rozhodování na SŠ,
no, moc jsem si nepomohla ze tři roky mě to rozhodování čeká zas =D
A k fotkám... Hrozně se mi líbí ta fotka "ztraceni ve velkém světě"...
Taky se na něco takového pořád chystám, ale ještě jsem se k tomu nedokopala =D
Nádhera...
Velice pěkný a propracovaný Desing!