18. července 2013 v 12:13 | lea
|
Všichni chceme něčemu věřit.
Mladí studenti se snaží věřit starším autorům, voliči se snaží věřit svým zástupcům v Kongresu, národy se snaží věřit svým státníkům, jenže nemůžou.
Slyší příliš mnoho hlasů, příliš mnoho roztříštěné, nelogické a neuvážené kritiky.
Francis Scott Fitzgerald, Na prahu ráje 1920
Měla jsem chuť na Ameriku.
(A little party never killed nobody)
Že si teda konečně přečtu toho Gatsbyho. Tak určitě.
Novým zfilmovaným trhákem poblázněná veřejnost všechny výtisky naší knihovny rozebrala.
Autor a doba, země a podmínky ve kterých žil, mě ale zaujaly natolik, že jsem sáhla po jiném titulu. Chvíli to trvalo, ale chytlo mě to a to jakože hodně. Teď tu mám rozečteného Kerouaca a je to mnohem horší, už mám pár desítek stran za sebou a pořád nic.
Mám takové pravidlo - když začnu něco číst, vždycky se musím dostat přes první stovku stran - u knih, které mě baví, problém není, a u těch, které mě moc nezaujaly, se to po těch stech stránkách většinou obrátí. Ještě se mi nestalo, že bych knihu nedočetla, když jsem se prokousala přes prvních sto.
Toto pravidlo zachránilo Annu Kareninu, kde na prvních sto stránkách nebyla o Anně Karenině ani zmínka, Sofiinu volbu, kde na prvních sto stránkách nebyla o Sofii ani zmínka, a třeba i takové Rozmarné léto, které má stran něco málo přes stovku :D To samé i Paní Dollowayová.
Snažím se seč můžu, řídit se všemi velmi dobře míněnými radami co slyším kolem:
Žijeme len raz
A little party never killed nobody
Wake me up
A užívám si co můůžu.
JUST ONE NIGHT - ALL WE GOT
Tolik skvělých knih a tak málo času.
Achjo.
Článek se mi líbí! A hodně se mi zalíbil autor, kterého zmiňuješ jako prvního. Asi se dám urychleně do čtení :)